Jsem již od narození transsexuálka a vůbec se za to nestydím, ale dalo mě to hodně práce, než jsem přestala dělat velké životní blbosti. Sice jsem nikdy v životě neudělala nic, co by mě mohlo nějak více mrzet. Nezabila jsem, neukradla nic atd. pouze takové zbytečné věci jako je hraní automatů nebo kasino či občasné opití se alkoholem. Ale naštěstí jsem z toho venku.
Trošku se vám budu snažit přiblížit v rychlosti můj příběh, která vám napíšu, ať třeba neděláte stejnou zbytečnou chybu, jako jsem dělala já.
Ted je mě něco málo přes třicet let. Již od mládí mě přišlo, že je něco špatně. A zjistila jsem to tím nejnepříjemnějším způsobem. Někdy od desíti let jsem měla divné pocity, že jsem něco neudělala a měla udělat a neuměla jsem to nikomu vysvětlit. Když jsem to řekla rodičům, tak okamžitě začali hledat proč se tak cítím, že jsem něco provedla nebo něco neudělala. Ale ono to bylo prosté. Jelikož jsem se necítila ve své kůži tak jsem měla divný pocit. A tak se ve mně prohuboval pocit, že v případě tohoto pocitu jsem udělala něco špatně, nebo se něco brzy špatného stane. Ale ve skutečnosti to tak nebylo. Byl to jen můj vnitřní pocit.
Deprese jak se tomu dnes říká, nebo pocit vinny z něčeho co jste neudělali ve mně vypěstovali rodiče, kteří za to samozřejmě nemohli, ale ani já jsem nechápala proč to tak je.
Pomalu mě to začalo docházet někdy kolem mého třináctého nebo čtrnáctého roku. Našla jsem na půdě dámské plavky. Krásně vykrojené jednodílné a hezky barevné. Ty se mě tak líbili, že jsem si je jednoho dne na holé tělo oblékla , když nebyli rodiče doma a sedla si před zrcadlo. Ten pohled se mě moc zalíbil a já se začala hladit v rozkroku. Ale nebyla to úplně mužská nebo spíše chlapecká masturbace, kdy si rukou dráždíte penis pohybem nahoru a dolu. Ale hladila jsem se v rozkroku jako bych byla žena. A bez jakéhokoli jiného pohybu jsem poprvé v životě ejakulovala. Byl to úžasný pocit a to jsem se necítila ani nijak provinile, že u toho mám na sobě dámské oblečení. A to byl asi první znak kdy je něco jinak.
A tak plynul čas a já si začala číst magazíny, doktorské rady a věci na internetu. A tak jsem zjistila, že nejsem zdaleka jediná. Není to věc, která by byla nenormální nebo úchylná. Pochopila jsem, že jsem nejspíš transsexuálka podle toho, co jsem četla.
Rodiče jsem do toho nechtěla moc tahat, protože jsem si myslela, že to stejně nepochopí a navíc jsem se styděla jim říci, že jejich vysněný syn je vlastně dcera. A tak jsem zažívala různé nepříjemnosti, kdy mě rodiče podezřívali, že droguji nebo se prostituuji. Nakonec jsem si tímto schováváním a předstírám dokonale vypěstovala stress a úzkost z toho, že to někdo pozná a měla strach, co zase rodiče budou mít za připomínku abych dostala vynadáno. A to se projevuje v jednoduchých věcech. Třeba obyčejné vynášení koše se stalo pro mě noční můrou. Protože když ho nevynesete včas, tak dostanete třeba lehce vynadáno. Ale v případě, že žijete pod stresem a nevíte vlastně dobře proč. A již se těchto dalších stresových situací obáváte, i přes to, že ostatním přijdou zcela bezvýznamné tak tento stress prožijete vlastně dvakrát a tím se dostáváte do začarovaného kruhu, ze kterého je cesta pouze k úzkostem a depresím.
A tak to pokračuje dál a dál. Čím dál více si připadáte, že jste akorát na obtíž a každému jste akorát na to, aby vám nadával. A začínáte se bát nejen vynadání od rodičů, ale také od každého koho potkáte. A přitom prvopočátek je ve vaší hlavě, nebo spíše ve vaší duši. Protože nežijete svůj život a tak se nemůžete adekvátně bránit jako ostatní. Myslím tím psychicky se bránit proti nepříjemnostem.
No a právě v tu dobu se začínají objevovat věci díky, kterým alespoň na chvilku zapomenete na své problémy. A to při pití alkoholu nebo pokoušení kasina či výherních automatů. Tyto věci vám, alespoň na chvilku dávají pocit, že jste sami sebou. Těžko se to vysvětluje, pokud jste podobnou situaci nezažili, ale je to tak. Ruletě je jedno jestli jste takový či onací. Výherní automat nerozlišuje ženu či muže. A díky případné výhře máte pocit, že jste něco přemohli. V opačném případě se dostáváte do ještě většího zoufalství. Říkáte si „to přece není možné já mám pořád jen smůlu“ ale to není smůla. Ale logická věc. Ale dotyčný si to tak vsugeruje, že tyto síly pracují i v jeho normálním životě. Jelikož neustále bojujete sám proti sobě, bojujete i proti všemu. A to z větší části nesmyslnými věcmi. Jako je právě zmiňovaný výherní automat či pití alkoholu.
Samozřejmě důležitou roli může hrát někdo blízký, který vás pochopí a bude vás brát takového, jaký jste. Ten může velice pomoci. Protože vám dá naději, že přeci jen existuje někdo, kdo vás vidí takového, jaký opravdu jste. Nebo jaká opravdu jste.
Většina takto „postižených“ samozřejmě v nadneseném slova smyslu, ať jste gay, transsexuál, bisexuál, lesbička či kdokoli jiný má velice pestrý sexuální život. Nehledají pouze nutné manželské povinnosti a to je další věc, která může psychicky velice ublížit. Jelikož máte rádi třeba lehce netradiční sexuální praktiky ostatní lidé to nechápou a navíc ke všemu vás považují za „úchyla“ a to vám dobrému rozpolení také moc nepřidá.
A z tohoto všeho plyne jedna věc. Dokud se nestanete sami sebou tak se z těchto problémů nikdy nedostanete. Neříkám v případě nutkání někoho zabít jít a někoho zavraždit. To bychom se dostali do absurdity. Ale myslím to tak, že pokud se nebudete mít sami rádi takový, jací jste, tak vám jen někdo těžko pomůže.
Pravdivé zamyšlení nad jednou transsexuální osobou, která by ráda pomohla ostatním vyhnout se zbytečnostem.
Pokračování v dalších článcích.
článek: Jenny – transexual.cz
